Vyletněné světlušky

28. 07. 2014 18:05:38
„Rozhodl jsem se jim říkat světlušky. Proto jak září, když se den převleče do nočního závoje. Proto, jak směřují vstříc svému osudu bez možnosti sejít z cesty...“

Měsíční krajinu laskaly polibky minometů. Půda se bránila a vzdouvala. Prskala. Hrdelním tónem kontrabasu hřměla. Plakala zármutkem ze ztráty vlastních slz, jenž nikdy nepocítila. Osiřel v jejím středu. V údolí popela, ve chvíli kdy palba ustala, situován nedaleko líně se šinoucí řeky. Připomínala mu gigantického slepýše, olověně šedomodrého. Jako o kyslík ochuzená žíla se tok klikatil zpět k bijícím aortám kdesi v nedohlednu. Přál si ještě jednou spatřit deltu, ve které se řeka vlévala do moře. Ba co víc, toužil ještě jednou spočinout pohledem na jejích rusých vlasech skotačících neposlušně ve větru. Utíkaje před mašlí a pentlemi jako splašené štěně před poutající silou obojku. Prachem potřísněné řasy se spojily, když ztěžka zavřel víčka. Pousmál se nad vlastní bláhovostí.

Neochotně zahýbal prsty. Lepkavá, hutná tekutina pomalu proudila z rány. Synchronizovaná s rychlostí řeky. Jen ztěžka, přerývavě vydechl. Osamocený teplý závan oxidu uhličitého mu olízl zkrvavenou dlaň. Přitlačil na ránu, jako kdyby mohl ještě něco změnit. Projev pudu sebezáchovy. Přejel pohledem po obloze. Slunce se tetelilo, odpočívaje na načechraném bělavém polštáři se zlatavým lemováním. Nepatrnou rychlostí ztrácelo na moci. Třetí planetka sluneční soustavy se k němu pozvolna, s lhostejností sobě vlastní, otáčela zády. Nastavovala odvrácenou stranu světa. Doslova. Co chvíli mu nad hlavou prolétla vystřelená kulka. Nevidomě hledající svůj cíl, přesto s přesně nastaveným kompasem osudu. Jedna taková si přišla i pro něho. Ještě přeci nemohl nadejít jeho čas. Dosud se nevrátil ke své milované, ryšavé princezně.

„Rozhodl jsem se nazývat je světluškami, protože jsem se snažil ignorovat jejich děsivou, životní pouť. Protože jsem věřil, že budu jen stát opodál. Věčně sledující a nepostřehnutelný, stejně jako jsou i ony pod nadvládou slunce...“

„Prosím, jen si ho vezmi.“ Natahoval ruku s deníkem směrem k vojákovi. Pruhy a hvězdy prosvítaly pod krustou špíny a prachu. Američan si ho prohlížel dvojicí uhlíkových očí, lehce zářících pod příkrovem křovinatého obočí. Možná chápal, co po něm žádá. Musel.

„C ́mon man, you ́d rather go. (No tak chlape, radši bys měl mazat)“ Řekl si voják pod fousy. Umírající Čech se na něho díval s nepatrně pokřivenými rty v úsměvu. Překvapovalo ho, že na něho muž nevystřelil, jakmile si zkřížili cestu. Žhnoucí perla na nebi pomalu měnila svou barvu. Chabla. Zahleděl se do ní přes vojákovo masivní rameno. Po nekonečném dni konečně slunce nedokázalo odolat jeho pomněnkovým očím.

„No jo, vždyť já vím, než padne tma je se mnou ámen.“ Povzdechl si nahlas smířený se svým nezvratitelným osudem. Přesto si v srdci uchovával poslední a jediné přání: „Ten deník, prosím. Dej jí ho.“

„What ́d you say? I don ́t understand you, my friend, (Co říkáš? Vůbec ti nerozumím příteli.)“ Američan se znovu podíval na vínově zbarvené břicho mladíka pod sebou, „how could you be so cool? (jak můžeš být tak v klidu?)“ vrtěl nechápavě hlavou.

„No tak, neodmítej mě, prosím. Copak tě musím prosit? Vždyť jsem skoro mrtvej. Jen si ho vem a dej mi naději.“ Přeš obličej mu přeletěl závan chmur. V objetí trosek rozvrtané šedé zóny, připomínal kamenného tvora srostlého se svým okolím. Jako chameleón přizpůsobil svůj vzhled troskám zkázy. Smrt kroužila kolem. Už brzy se jeho tělesná schránka promění v krmi mrchožroutů. V tu chvíli už naštěstí bude po všem.

„ETA in ten minutes, I gotta move fast. (Očekávaný čas příletu deset minut, musím jít rychle)“ Voják se podíval na hodinky. Posledních šest set sekund začalo odpočet. Neklid se mu vnutil do mysli. Jenže nedokázal odejít. Tohle nebyl nepřítel. Spíš umírající bratr. Sáhl do jedné z kapes. Bříška prstů se obmotala kolem hebkého povrchu tenkého plátku. Chytl jej. V posledních paprscích svého bytí si Čech, pomalu prorůstající s půdou a okolním světem, všiml slunečního vlasu, který se zrcadlil v alobalu.

„Co to máš? Žvejku? To si děláš...“ Američanovi prsty rychle rozbalily poslední směs cukru, gumy a karamelu, která mu zbyla.

„It is from my Debbie, her favourite. Please, be my guest. (Od mé Debbie, její oblíbená. Prosím dej si.)“ Hrubé a sedřené prsty zamířily ke rtům raněného. Kužel stínu se přesunul stranou z vojákovy hrudi a poodhalil jmenovku na jeho klopě.

„Angelo? Jmenuješ se Angelo? Ta je pro mě?“ muž přikývl s letmým úsměvem, jenž poodhalil armádu běloušů. Melounová vůně zaútočila na otravný odér vycházející z krvácející rány na břiše. Plna entusiasmu vyrazila na steč do bitvy, kterou nemohla zvítězit.

„Krtek, Jan Krtek. Tebe mi poslalo samo nebe. Zdáš se mi snad?“ Chtěl prohodit nějaký vtip, ale žádný ho nenapadal. Už dávno necítil bolest, ani dolní končetiny. Popraskané a vysušené rty polechtala voňavá guma. Zakousl se a začal žvýkat. Chuťové pohárky se předháněly, který dřív uzme kousek neviditelného melounu pro sebe. Posledních pár zlomků života už mělo být dávno pryč.

Stoupala éterem oproštěná od hmotného světa. Uzamčená ve všudypřítomném vakuu, sledovala Janův poslední úsměv. Toužebně se po ní natahoval. Tvrdohlavě ji odmítal pustit. Nahlédla naposledy do kdysi společné mysli, kde žili dvacet jedna let v dokonalé symbióze.

„Na tohle vzpomínáš?“ zeptala by se, moci mluvit ve svém bezzvučném stavu beztíže. Na maličký okamžik se nechala okouzlit pohádkovým zábleskem dávno ztracených dnů. Jen na zlomek.

*

„Podívej na ty obří marshmallowny. Taky by sis dala opečený na ohni? Mm, taková dobrota.“ Prstem ukázal na slámu smotanou do klubka, obalenou v cukrově bílém plášti. Nečekal na její reakci. Energicky zacílil a rozeběhl se. Orosené bodliny nedávno posekaného pole ho zvesela štípaly do nohou. Ignoroval je a usmíval se. Konečně dorazil k na chlup stejným klubkům slámy. Hravě vyskočil na jedno z nich. Povrch neklouzal. Rozkročmo zaujal vítěznou pozici. Její rusé vlasy stažené do copu si hravě létaly ze strany na stranu jako obří cepín. Usmívala se a spěchala za ním. Zastavila se, když se jal hrdinně pózovat.

„Jsem pán světa!“ zvolal vítězně se zatnutými svaly, „vyfoť mě, zlato vyfoť.“ Z kapsy vytáhla fotoaparát Sony, který měl toho rána pořídit fotky kačen relaxujících na rybníku. „Cvak, cvak“ zaznělo mimo dosah Janových uší.

„Už? Tak už?“ volal nedočkavě. Zvedla palec na souhlas: „Poběž! Teď ty, lásko.“ Svižným krokem v žabkách si to štrádovala v ústrety svému milému. Říkávala mu beruško...

*

Moci plakat, pláče. Jak šíleně toužila zůstat ještě na kratičkou chvilku. Jak krátce spolu mohli být. Jen záblesk té chvíle pak okusili, jaké to je milovat a být milován. Ničeho nelitoval, přál si jen ještě jednou spatřit své milované a požádat svou sotva zletilou princeznu o ruku. Poslední struny života se zpřetrhaly. Kratičký, veselý tón na rozloučenou. Srdce jí trhalo, že musí odejít. Stoupala víš a víš. Prohlížela si Janovu nevinnou a prostou tvář. Usmíval se. S deníkem v ruce a sotva ochutnanou melounovou žvýkačkou v ústech.

„Be at peace, my little brother. (Odpočívej v pokoji, bratříčku.)“ Angelo načrtl neviditelný kříž na Janovo orosené čelo. Do jeho středu nechal dopadnout své rty. Zmar všude kolem. Pro nic. Prstem zajel do Janových pootevřených úst a na vteřinku jej nechal pátrat.

„There you are! I ́m sorry for this. (Tady jsi! Odpusť mi to)“ zvolal. Jen několik zubů se obtisklo do gumového povrchu. Melounová vůně se vrhla do další bitvy s pachem smrti. Utlumil jí v alobalu. Janovo lícní kosti vystoupaly na bledé, voskové tváři. Pomněnkové oči upřené kamsi k nebi. Angelo přejel dlaní přes víčka. Naposledy se zavřela k věčnému odpočinku. Prsty nahmatal psí známky na mladíkovo krku a utrhl je jako pár třešní na stromě. Chystal se odejít, když si všiml deníku s krví lemovanými stránkami.

„Don ́t worry... (Neměj strach...)“ Ujistil mrtvého přítele a za zvuků téměř neslyšného bzučení zamířil pryč z bojiště. Na stopkách pelášily poslední dvě minuty.

„Rozhodl jsem se jim říkat světlušky, neb jsem nenáviděl představu psaní o smrti a nábojích. Modlil jsem se, aby vše bylo pohádkové.“

Pevná podrážka dopadala do sutin. Znovu a znovu. Narub vyvrácená půda upozorňovala na své útroby všude kolem. Krajina vezdejší jen zdaleka připomínala kdysi úrodné povodí plazícího se slepýše. Rozryta gigantickým, neviditelným rýčem odevzdaně spočívala na levém břehu řeky. Angelo se plazil přes jednu rozvrtanou dunu za druhou. Připomínal spěchající kunu. Intuitivně se krčící k zemi před náletem enormního dravce. Smrákalo se. Slunce se na obzoru přikrylo pod rudou deku a chystalo se pro dnešek zakončit svou službu. Hned s úsvitem se vrátí. Poslední vteřiny pomalu odbyly, když zaslechl vzdálené hřmění. Srdce mu vystoupalo do krku. Bušící o stěny hrudního koše ve zběsilé touze uprchnout. Adrenalin a neklid ovládly dolní končetiny. Pelášil k řece jak rychle mu nohy dovolily. Konečně se mu vykreslila před očima. Sem tam zahlédl ohořelý, několikrát vyvrácený a zpřelámaný strom. Dnes nemělo dojít na polibky minometů...

„Forgive me, Deb... (Odpusť mi, Deb...)“ hlesl tiše ve chvíli kdy byl vystřelen ke trojnému tulupu. Vzpřímeným saltem odpověděl na výzvu. Přetočil se ve vzduchu a dopadl tvrdě na záda. Na okraji místa dopadu obří raketové kudlanky ležel s životem rychle spěchajícím pryč z jeho sevření. Bylo příliš pozdě. Zdržel se moc dlouho. Jako zrychlený film se před ním přehrálo setkání s Janem Krtkem. Proč ho nenechal jen ležet? Možná proto, že měl zbraň zajištěnou. Netušil. Na umírajícím mladíkovi bylo něco magnetického, jenž ho k sobě připoutalo. Panicky zrychleně dýchal. Cítil celé své tělo potrhané na kusy. Stránky deníku se rozletěly všude kolem a pomalu klesaly k zemi jako parašutisté. Na předním listu stálo:

Světlušky

Mé milované Andree Záhorské.

Budu s Tebou navždy!

Už ne na dlouho na kalendáři odpočíval třetí červenec. Kulky usnuly v hlavních znesvářených stran. Bombardování měsíční krajiny zabralo sotva pár, život vyhlazujících minut. Nikdo nepřežil. Vyletněné světlušky v povodí plazícího se slepýše. Ty skutečné oproštěné od kovových smrtících kabátků, zažehly své zadečky s příchodem šera a noci. Vesele si létaly vzduchem za účelem, který znaly jen ony sami. Neexistovalo oko, ve kterém by se odrazila jejich záře ani srdce, které by splanulo v úžasu.

Autor: Josef Bečvář | pondělí 28.7.2014 18:05 | karma článku: 10.35 | přečteno: 484x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Letní povídka

Danka Štoflová

Jak mi ďábel láskyplně olíznul ruku!

Vdala jsem se za Tammyho, čerokézského indiána, žijícího v New Yorku. Ukázal mi, že život je zvláštní a mnoho věcí nevidím. Jenže já jsem česká holka a vím toho dost. Každý v New Yorku má svého psychoterapeuta, je drahý a k ničemu

27.6.2022 v 13:00 | Karma článku: 46.36 | Přečteno: 10305 | Diskuse

Danka Štoflová

Kulový blesk - aneb Nedám ti svůj hrnec!

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Žijeme v Severní Karolíně, na úpatí Great Smoky Mountains. Indiáni jsou pověstní svojí mlčenlivostí. Tak přesně ta mi leze děsně na nervy.

23.6.2022 v 10:31 | Karma článku: 46.20 | Přečteno: 5610 | Diskuse

Lucie Hejnalová

Na kole kolem a okolo

Pravidelně jezdím na kole. To v mém případě znamená, že si pravidelně jednou za cca 15 let koupím kolo, doladím výbavu a namlouvám sama sobě, jak budu pořád jezdit a kolo se stane mou nedílnou součástí. Hahaha.

22.6.2022 v 17:15 | Karma článku: 15.09 | Přečteno: 369 | Diskuse

Danka Štoflová

Rozkošná sexy piha, přímo pod zadkem!

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Žijeme v Severní Karolíně poblíž indiánské rezervace, snad šťastně. Byla jsem a vždycky budu žárlivá. I když vím, že kolečka osudu zapadla přesně na ta správná místa.

16.6.2022 v 10:53 | Karma článku: 47.11 | Přečteno: 16284 | Diskuse

Danka Štoflová

O dívce jménem Faith

Vdala jsem se za indiána z kmene Čerokí, a žijeme v Severní Karolíně poblíž Národního parku Great Smoky Mountains.Indiáni věří, že osudy lidí a naší planety se odvíjí v cyklech.V cyklech zvláštních a neuvěřitelných, až srdce bolí.

14.6.2022 v 9:20 | Karma článku: 46.18 | Přečteno: 4928 | Diskuse
Počet článků 3 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 389
Jsem normální mladík jako každý jiný, jen možná trošku vnímavější než lidé v mém okolí. A protože si myslím, že by občas některá z mých myšlenek mohla zaujmout i široké okolí, rozhodl jsem se vstoupit mezi "blogery".

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...